1992

Hokejové loučení s federací a doba bronzová začíná

56. mistrovství světa, Československo (Praha, Bratislava)
91
Otakar
Janecký
Puk 1992
Výsledky
  • Švédsko
    1.
    Švédsko
  • Finsko
    2.
    Finsko
  • Česko
    3.
    Česko
    Ikona zelené žárovky
    Víte, že...
    ... na šampionátu v Československu se poprvé představila i společnost ŠKODA AUTO. Mladoboleslavská značka tehdy pomohla s organizací mistrovství, když pořadatelům poskytla své automobily, přičemž prim hrál model ŠKODA Forman. A jelikož spolupráce fungovala, stala se ŠKODA AUTO a. s. následující rok už oficiálním hlavním partnerem MS IIHF. Toto spojení trvá dodnes.
    Škoda Forman
    Škoda Forman
    Vůz šampionátu
    Hláška šampionátu
    „Zatím nejsem ani na draftu, takže bych na sebe rád upozornil. Snad se mi to podaří, protože sním o NHL.“ Dvactiletý Jarkko Varvio, který se stal nejproduktivnějším hráčem, byl skutečně po šampionátu draftován ve 2. kole týmem Minnesota North Stars, avšak v NHL odehrál jen 13 zápasů.
    Finále
    Hráno v Praze, 14 000 diváků.
    • 1. Forsberg
    • 25. Andersson
    • 30. Hansson
    • 32. Karlsson
    • 60. Blomsten
    Švédskoswe5:2finFinsko
    • 54. Peltomaa
    • 57. Jutila
    Číslo šampionátu
    12
    Tolik týmů poprvé hrálo světový šampionát, přičemž premiérově o titulu rozhodovalo play off, které se – vyjma roku 1997 – používá dodnes.
    Nejproduktivnější hráč:
    Finsko
    Jarkko Varvio (Fin.)10 bodů (9+1)
    Když země před rozpadem bojuje společně

    „Země byla polepená volebními billboardy, z kterých mnohem častěji, než dřív křičely nacionální slogany. „Společný stát, nebo rozdělení,“ znělo kupříkladu heslo ODS. A v této rozjitřené době Československo hostilo hokejový šampionát, který se snažil diplomaticky vyhovět Čechům i Slovákům. Základní část národní tým odehrál v Bratislavě, samotný šampionát zahajoval předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, aby při zápase o bronz v Praze zase týmu osobně fandil prezident Václav Havel. Ten si ve Sportovní hale ale nesedl do čestné lóže, kam byl pozván, ale duel sledoval mezi diváky za československou střídačkou. „Báli jsme se hlavně v Bratislavě určitých nacionalistických tendencí, ale všechno bylo zbytečné. Diváci v Bratislavě byli fantastičtí a jsou i nyní v Praze,“ přiznal obavy brankář Petr Bříza. Zároveň ale šampionát ukázal domácím příznivcům tvrdou podobu kapitalismu z raných 90. let. Dres tuzemské reprezentace stál ve stánku firmy Tackla 1 200 korun, což při srovnání tehdejších průměrných výdělků a současných je, jako by dnes přišel na desetinásobek! Tričko s emblémem stálo 580 korun a třeba minerálka v bufetu 35 korun. Vážně byste dnes za vodu dali 350 korun? Každý z hokejistů si pak za bronz vydělal 150 tisíc korun. A Rudé právo tehdy o posledním vystoupení společné reprezentace – aniž by to někdo tušil – napsalo: „Můžeme to říci otevřeně, všichni snili o zlatu. To jsme nezískali, je nesmyslné však bronzem pohrdat. Medaile má svůj lesk a na osmém šampionátu na domácí půdě jsme znovu neskončili bez cenného kovu. Byla to stejná medaile, kterou tým získal o pár měsíců dříve na olympiádě v Albertville a kterou zopakoval i za rok.“

    Rozhovor

    Ten, který reprezentoval tři „země“
    Naposledy se slovenskými bratry. Oni útočili, my z Čech bránili, vzpomíná Gudas

    Jeho syn Radko patří k nejříznějším a nejobávanějším obráncům celé NHL. Hokejové rány rozdával a schytával také Leo Gudas. Z mistrovství světa má čtyři medaile i nevšední unikát, kterým se může pochlubit jen pár jeho krajanů. „Zahrál jsem si za socialistické Československo, potom za  federativní republiku a nakonec i za Českou republiku,“ usměje se bývalý znamenitý bek. Naposledy Gudas nastoupil se „slovenskými bratry“ na šampionátu 1992 v Praze a Bratislavě.

    Jaké to bylo?
    Myslím, že rozdíl mezi národy byl poznat na ledě i v životě. V hokeji jsou Slováci takoví útočnější, Češi v týmu byli zase zodpovědnější, proto jsme defenzivní úkoly plnili my z Čech. Vlastně to docela funguje do dneška, Slováci měli vždy dobré útočníky a obránce, kteří ale byli hodně útoční. Na ledě to od nich bylo takové živočišnější.

    Co si ještě vybavíte ze šampionátu, který se hrál doma?
    Měli jsme super mužstvo a skvělé trenéry. Bydlelo se zase v Průhonicích jako v roce 1985, kdy kluci vyhráli zlato. A byla to paráda. Spal jsem na pokoji s Róbertem Švehlou, který po turnaji odešel do ciziny a  pak do Ameriky.

    Nepopichoval jste se s ním nebo dalšími Slováky, že se z vás brzo stanou soupeři?
    To jsme se popichovali normálně, ale nebral jsem to jako nějakou rivalitu. Bylo vidět, že oba národy společně hráli spoustu let a dodneška mám na Slovensku spoustu kamarádů. Stejně všechno bylo rozhodnutí politiků, kteří se neptali na názory obyčejných lidí, natož hokejistů.

    Jak ti vlastně prožívali rozdělení federace?
    Odnesli to spíš Slováci. V nejvyšší soutěži nebylo moc slovenských mužstev, úroveň jejich soutěže hodně klesla. Reprezentace spadla do céčka a musela se vyhrabávat nahoru. Na nás to nemělo větší vliv, oni zažívali větší utrpení.

    Nechyběla vám slovenská část hymny?
    Bylo to zvláštní. Pomalu celou kariéru znal nějakou melodii. Až vlastně potom jsem se třeba dozvěděl, že slovenská hymna má dvě části.

    Co scházelo tomu, aby ještě československá hymna zněla po finále 1992?
    Škoda porážky proti Finům po rozstřelu v semifinále. Tenkrát na nájezd šli kluci, kteří hráli ve Finsku, ale brankáře Ketterera nepřekonali.

    Nebylo zpětně chyba, že reprezentační nájezdníky gólman z Finska znal?
    To nevím. Šel třeba Ota Janecký a stejně jako další kluci z finské lize dával hodně gólů. Měli jsme tehdy výborný tým, jen nám chybělo trošičku štěstíčka. To se pak k dalším klukům obrátilo později a opakovaně byli zlatí.

    Z vás je naopak bronzový muž. V Praze a na dalších třech šampionátů jste s reprezentací obsadil třetí místa.
    Cením si, že kromě jednoho mistrovství světa jsem si vždycky dovezl medaili. A taky super zážitky. V roce 1989 jsme otevírali švédskou arénu Globen, což byla nádhera. Hráli jsme na šampionátu 1991 ve Finsku, kde jsem zrovna působil. Potom šampionát 1992 v Praze, v místech, kde jsem to výborně znal. Potom ještě Mnichov, kde jsem taky hrál.

    Kde máte bronzy schované?
    Mám je všechny v takové krabičce v ložnici, občas se na to dívám.

    Je to rodinná sbírka?
    To ne (usměje se). Syn má jedinou medaili ze šampionátu do osmnácti let, navíc z druhé divize. Žádnou další nemá. Má dost práce, aby mě doběhl!