1999

Euforie z Nagana pokračuje

63. mistrovství světa, Norsko (Oslo, Hamar, Lillehammer)
06
Jaroslav
Špaček
Puk 1999
Výsledky
  • Česko
    1.
    Česko
  • Finsko
    2.
    Finsko
  • Švédsko
    3.
    Švédsko
    Ikona zelené žárovky
    Víte, že...
    ... v Lillehammeru o titulu světových šampionů naposledy rozhodovalo finálové dvojutkání.
    Zvláštní a trochu matoucí model dovolil Čechům ve druhém finále porážku 1:4 proti Finům po základní hrací době. Zlato jim zajistila až trefa Jana Hlaváče v 17. minutě prodloužení. Od letopočtu, který začíná dvojkou, určuje nové šampiony zase jediný finálový duel.
    Škoda Fabia
    Škoda Fabia
    Vůz šampionátu
    Hláška šampionátu
    „Už s námi není trenér Sláva Lener, ten snědl sedm tatranek za den.“ Vedoucí reprezentační výpravy František Černík o tom, proč Češi do Norska přivezli „pouze“ 700 tatranek. Vycházelo to, že každý hokejista mohl denně zbaštit jeden kousek.
    Finále
    Hráno v Lillehammeru, 8 949 diváků.
    • 11. Kaberle
    • 38. Ručinský
    • 60. Dvořák
    Českocze3:1finFinsko
    • 55. Lind
    Finále
    Hráno v Hannoveru, 9 187 diváků.
    • 31. Ujčík
    Českocze1 + 1 pp:4 + 0 ppfinFinsko
      Číslo šampionátu
      31
      Tolik let dělily dva světové šampionáty, které uspořádalo Norsko. V roce 1958 obsadil národní tým na turnaji čtvrté místo, na konci tisíciletí si reprezentanti ze severu Evropy přivezli zlatou odměnu.
      Nejproduktivnější hráč:
      Finsko
      Saku Koivu (Fin.)16 bodů (4+12)
      Od zmaru ke zlatým oslavám

      „Asi nenajdete v historii světových šampionátů moc turnajů, při kterém by se výrazněji oscilovala nálada českého týmu. Úvodní fázi proletěl národní tým po výhrách 4:3 s USA, 7:0 s Rakouskem a 12:2 s Japoncem, po níž třeba bek Libor Procházka líčil: „Takové zápasy by se ani neměly počítat do bodování. Na střídačce mi byla i chvílemi zima.“ Vždyť i hrstka českých fandů místo obvyklého „deset, deset“ musela pokřik žádající zakulacený počet gólů zvýšit na dvacet. Z české šatny zněl hlasitý CD přehrávač, do Norska si přibalili kompaktní disky od kapel Těžkej Pokondr či Lucie, nechyběli ani Bon Jovi nebo Cher. Do zpěvu ale nebylo hokejistům ve čtvrtfinálové skupině. Vyhořeli 1:6 s Rusy a se Slováky brzy prohrávali 0:2, což by znamenalo vyřazení. „Fakt mi z toho nebylo dobře,“ hlesl i reprezentační trenér Ivan Hlinka. Jeho týmu se ale zdařil nevídaný obrat na 8:2, čímž nastartoval cestu ke zlatu. V semifinálovém dvojutkání Češi přelstili zarputilé Kanaďany až v rozstřelu, když v jeho průběhu trenér Hlinka vyměnil brankáře a na klíčový nájezd nečekaně poslal obránce Špačka. Reprezentanti v Norsku vnímali podobnou podporu jako tým při zlatém olympijském tažení v Naganu. Jejich hotelovou halu zaplnily hromady faxů a vzkazů z domova. Při finále se fandilo u velkoplošných obrazovek nejen v Praze, ale i Brně nebo Zlíně. Světovým šampionům zasílal děkovný telegram prezident Havel, na Ruzyni vítaly unavené sportovní hrdiny davy fanoušků. Češi se z Norska vrátili jako vládci hokejové říše. Už zase.“

      Rozhovor

      Střelec nájezdu, kterého nikdo nečekal.
      Tu oslavu mi později dali Kanaďané sežrat, vzpomíná Špaček.

      Bylo to semifinále, které se hrálo na dva vítězné zápasy. A když po první prohře Češi v odvetě proti Kanadě uspěli, musel o postupujícím – stejně jako o rok dřív v Naganu – rozhodnout penaltový rozstřel. Jenže narozdíl od olympiády tady prvních šest střelců s přehledem uspělo, a tak kouč Ivan Hlinka sáhl k netradičnímu řešení. Místo Milana Hniličky poslal do branky Romana Čechmánka a na pátý nájezd, jenž mohl napínavou bitvu o finále rozhodnout, nominoval nečekaně obránce Jaroslava Špačka. „Byl jsem překvapený,“ přiznává Špaček. Leč jak z jeho povídání pochopíte, Hlinka věděl, co se v něm skrývá.

      Šokoval mnohé fandy u televize, vy ale bravurně Rona Tugnutta překonal. Kde se to ve vás vzalo?
      To celé vzniklo o rok dřív při mém angažmá ve švédském Färjestadu. Ráno před zápasem jsem jezdil pět nájezdů a sázeli jsme se s gólmanem o pití. A jednou jsem proměnil všech pět. Viděl to asistent trenéra a říkal: Večer tě tam pošlu. Nájezdy se nejely, ale když jsme za dva dny hráli doma, přišlo to. V desáté minutě faulovali při úniku našeho nejlepšího útočníka, on už se chystal, že pojede, když najednou slyším: Jdeš!

      Co se dělo?
      Všichni byli samozřejmě vykulení, ten nejlepší střelec nechápal. Já se rozjel a dal gól. Pak jsem jezdil nájezdy do konce sezony a z pěti proměnil čtyři. A tak v roce 1999 Ivan Hlinka ukázal na mě.

      Lidi si asi vybaví vaší netradiční oslavu. Dal jste gól, pak skončil na led a začal pádlovat. I to vzniklo ve Švédsku?
      Ano, všechny ty nájezdy tam jsem slavil stejně. Tady na mistrovství světa jsme stříleli na vzdálenější straně, takže jsem měl trochu času si to užít sám, než na mě ostatní naskákali. Ale musím říct, že mi tu oslavu dali Kanaďané sežrat. Měl jsem za sebou první rok v NHL a tehdejší manažer Kanady Bryan Murray byl i můj generální manažer z Floridy. V létě se mnou chtěl podepsat jednocestnou smlouvu a já předvedl tohle. Ale nakonec podepsal na tři roky. Jenže přišel kemp, my zase jezdili nájezdy a já to znovu udělal. Sesypali se na mě, a byť bylo po tréninku, rozjela se menší rvačka.

      Zámoří nemá rádo okázalá gesta, že?
      Vím, ale mně to bylo úplně jedno. Měl jsem to zažité ze Švédska. Ovšem po pár letech i já to válení po ledě a jezdění po kolenou omezil. Jen si vzpomeňte na Tomáše Hertla, jak ho tentokrát sepsuli po jeho nájezdové fintě. To už bylo pro ně moc, zesměšnění soupeřů. Pak je ale finále ve Vídni 2005, my vedeme 3:0 a Ryan Smyth tam půl minuty před koncem úplně nesmyslně řeže do Jirky Fischera. Musí tu svou hrdost ukázat za každou cenu.

      Nasměroval jste tým do finále a získal první ze tří titulů mistra světa. Který je nejvýš?
      Ten z Vídně 2005. Tam hráli nejlepší hokejisti, bylo to jako Světový pohár. Ale tři tituly, to je sen. Já dlouho myslel, že je pro mě mistrovství zakleté. V roce 1997 jsem o něj přišel v poslední přípravě, kdy jsem skočil do střely a zlomil si kůstku. O rok později, po Naganu, jsem si zase v závěru zvrtl kotník. Dočkal jsem se až v roce 1999 a hned titul. Jenže Vídeň – tam byly mančafty nabité a my hráli fantasticky.

      Ovšem nad tím vším se třpytí zlato z Nagana. Tušil jste, že vás kouč Hlinka nominuje?
      Tušil jsem to. S Frantou Kučerou jsme pod ním hráli první obranu. On se o nás opíral a věřil, že i hráči z Evropy mohou konkurovat těm z NHL. Cítil to správně. Tím, jak to bylo velké hřiště, jak se hákovalo, se nehrálo až tolik fyzicky. Být ten turnaj v Americe, měli bychom o hodně větší problém.

      Změnila vám výhra život? Přece jen hned poté jste odešel do NHL.
      Jasně, v Naganu se cesta otevřela. Kdybychom byli osmí, nic se nestane. Ale takhle Kanaďani zjistili, že oni to zase tak dobře nedělají, a začali víc a víc brát evropské hráče. Byl to boom. Vzali si to nejlepší z evropského hokeje, proto se tak zlepšili.