2001

Vítej, zlatý hattricku

65. mistrovství světa, Německo (Norimberk, Hannover, Kolín nad Rýnem)
22
David
Moravec
Puk 2001
Výsledky
  • Česko
    1.
    Česko
  • Finsko
    2.
    Finsko
  • Švédsko
    3.
    Švédsko
    Ikona zelené žárovky
    Víte, že...
    ... hned tři ze šesti hráčů v All Stars byli Češi.
    Šlo o brankáře Milana Hniličku, centra Roberta Reichla a Martina Ručinského jako pravé křídlo. Doplnili je Finové Nummelin s Kapanenem a Švéd Johnsson.
    Škoda Superb
    Škoda Superb
    Vůz šampionátu
    Hláška šampionátu
    „Aby si pamatoval, že jsou Češi nejlepší.“ Český kapitán Robert Reichel poté, co šéfa IIHF Reného Fasela po finále zkropil šampaňským.
    Finále
    Hráno v Hannoveru, 10 513 diváků.
    • 45. Procházka
    • 55. Dopita
    • 71. Moravec
    Českocze3:2finFinsko
    • 18. Lind
    • 29. Ylönen
    Číslo šampionátu
    13
    Jen tolik branek v devíti zápasech Češi inkasovali, suverénně nejméně v samostatné historii.
    Nejproduktivnější hráč:
    Finsko
    Juha Ylönen (Fin.)14 bodů (5+9)
    Jak to děláte? nechápali Kanaďané

    „V útulné, ale tuze hlučné hannoverské Preussag Areně vyvrcholilo nejúžasnější období českého hokeje. Reprezentace v květnu 2001 potřetí vyhrála v řadě mistrovství světa, zlatem se pyšnila i naganská parta z her 1998, do NHL proudily nekončící davy našinců a extraliga vypadala jako nepřeberná zásobárna dalších a dalších talentů. Kanaďané žasli a pokládali český hokej za nepochopitelný fenomén – v zemi s deseti miliony lidí a sto padesáti zimními stadiony? To není možné! „Jsme vážně nejlepší,“ pronesl i legendární trenér Luděk Bukač, který se do Hannoveru dorazil podívat na další bájný triumf krajanů. V Německu se zahraniční reportéři jeho, hráčů i novinářů donekonečna tázali, v čem tkví české kouzlo. K úspěchům pomáhala nápaditost a vtip, jež si hráči předávají už po generace – zanícení pro tuto hru trvá skoro sto let. Česko má také desítky skvělých trenérů. Vše korunuje soudržnost. Čechům se po Hannoveru povedly ještě dva zlaté mejdany, ale svět tehdy už na borce z malé země ze středu už s takovým úžasem a obdivem nehleděl.“

    Rozhovor

    Ten, který dokonal zlatý hattrick
    Můj gól bylo vékáčko, říká Moravec

    Spatřil puk v brance, zvedl ruce nad hlavu a během vteřiny mu hlavou proletěla televizní vzpomínka na Martina Procházku, kterak o pět let dřív po vítězném gólu ve Vídni odhodil v euforii rukavice. Tak to David Moravec udělal stejně. Pak ještě chvíli zběsile plácal do plexiskla, než ho definitivně „spolkla“ těla slavících spoluhráčů. A aniž by to tenkrát na ledě tušil, tak k tomuto téměř divadelnímu výjevu neodmyslitelně patří i křik Roberta Záruby: „Vítej, zlatý hattricku. Jsme potřetí za sebou mistry světa.“

    Třetí zlato v řadě, k tomu Nagano. Předtím ještě Vídeň i dva světové bronzy z roku 1997 a 98. Jak hráči výjimečné období brali?
    Byli jsme hodně sebevědomí, věřili si. Nebyli jsme ale nabubřelí, že bychom soupeře přehlíželi. Byl tam respekt. Jezdila řada kluků z NHL, kteří dobře věděli, v čem je jaký hráč soka silný. A tak jsme se navzájem upozorňovali, na co si dát pozor, což nás nejvíc posouvalo. Je nutné říct, že mistrovství nebyla vždy růžová, že bychom všechny drtili. V Norsku v roce 1999 moc nechybělo a nedostali jsme se do bojů o medaile. Až s odstupem to vypadá, že jsme byli jako bývalá ruská mašina.

    Kouč Augusta vám dal volnost?
    Nějaké taktické pokyny byly, ale spíš jsme na sebe křikli: Jede Selänne, dělá kličku a střílí ze strany. Trenéři nám radili, jak je přechytračit, nebylo to však extrémně svázané jako dnes. V Naganu Sláva Lener rozebíral soupeře, ale Ivan Hlinka byl stratég, který věděl, jak vše namíchat, aby to fungovalo. Podobné to bylo za pánů Augusty a Martince.

    Co bylo tedy klíčové?
    Sami jsme byli velmi zodpovědní. Každý si uvědomil, jaká je jeho pozice v týmu, a obětoval se pro mužstvo. I když byl z klubu zvyklý hrát přesilovky, tak tady chodil jen na oslabení a neremcal. Velkou roli hrál Alby (kapitán Reichel). Byl a je velká persona, lídr. Když něco haprovalo, automaticky to vyštěkal na vedení, že musíme mít komfort a dobrou přípravu.

    Mluvil jste o sebevědomí. Hrálo důležitou roli, že jste zvládli finále před dvaceti lety otočit, protože jste prohrávali 0:2?
    Kdokoliv dělá sport, musí přestat bojovat až s hvizdem, posledním míčkem. Nesmíte se vzdát, protože naděje umírá poslední. My jsme si na Finy věřili. Porazili jsme je i ve finále v roce 1999 a na mistrovství s nimi měli pozitivní bilanci. Vždycky jsme si opakovali, že to psychicky nevydrží, že to zvládneme. A zaplaťpánbůh to tak i dopadlo.

    I díky vašemu gólu z prodloužení, o kterém Robert Záruba hned říkal: „David Moravec se bekhendovou kličkou navždy nesmazatelně zapisuje do dějin této hry.“
    Dnes vím, že jsem hlavně rád, že jsem byl součástí té skvělé generace a že jsem tam nechal i nějakou stopu. A ten gól? To bylo vékáčko.

    Co prosím?
    Velká klika. Štěstí. Patýz (centr Pavel Patera) mi to dobře nahrál. Jel jsem sám a hráč za mnou začal zmatkovat, spadl na led jak podťatý a já musel uhnout do strany, protože jsem měl strach, že mi do toho sáhne. A k tomu tam brankář Nurminen hodil vozemboucha, úplně nesmyslně sebou plácl. O to to bylo jednodušší, protože najednou přede mnou byla prázdná branka. A pak už jen nekonečná euforie.

    Ta, o které kluci sní.
    Během vteřiny jsem si vzpomněl na Martina Procházku, jak ve Vídni po vítězném gólu zahodil u mantinelu rukavice. Proletělo mi to hlavou, že jsem je odhodil taky a začal jak šílený plácat do plexiskla. A pak už nevím…

    Radost, hymna, medaile a dav na Staroměstském náměstí, ne?
    Staromák? Tak ty všechny si vybavuji jen mlhavě, ale není to, že bych ztrácel paměť. Ovšem jízda autobusem, srocení lidí a to, jak ukazovali, jsme pyšní, že jsme Češi, to bylo neuvěřitelné.

    Na co z turnaje nejvíc vzpomínáte?
    Na kabinu, partu lidí v ní. Ta byla nejvíc. Byli jsme kamarádi, chodili spolu na pivo. Když bylo volno, šli jsme ven všichni společně. Ne že by dva zahnuli doleva, dva doprava a třetí se otočil úplně pryč. Byla jiná doba, ne tak zmedializovaná, takže jsme mohli řádit skoro beztrestně. Z Německa 2001 si vybavím, že skupina začala v Norimberku a my z tréninků a ze zápasů chodili přes fanzónu. S Patýzem, Prochym (Martin Procházka) a Špágrem (Špaček) jsme si tam dali pivko, klobásu, pokecali s fanoušky. Jen když jsme věděli, že nás druhý den čeká zápas, nebylo žádné rozmazlování.

    Není to dnes už sci-fi?
    Neměl bych to říkat nahlas, ale nemyslím si, že se doba tak změnila. Jen je to víc komerční, hlídá se PR. Ale my chodili i na kafe, zákusek. Turnaj jsme si užili, a když jsme k tomu ještě vyhráli, bylo to nejvíc.